Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
dovolte, abych dnes na našich stránkách nastolil tak říkajíc zvířecí otázku, která však na našich silnicích nabírá někdy až zvěrských parametrů.

    Jako běžný motorista jsem takřka denně konfrontován s Marphyho zákonem, že na umytém skle se ten nejtučnější zástupce hmyzí říše rozplácne vždy jako první právě v zorném poli řidiče, tedy mém. Přestože i život členovců zaslouží bezesporu úctu a respekt a jako takový by nikdy neměl být bezdůvodněn zmařen, za této situace by jistě většina z nás tučného chroustíka za jeho nezaviněnou smrt na našem předním okně s chutí zabila. Pozdě.

    U vyšších živočichů však žádné srandičky na místě nejsou. Přežívání hmyzích druhů je do jisté míry založeno na kvantitě a život jedince (byť se jejich odstraňováním z čelních skel automobilů živí nezanedbatelná část chemického průmyslu) není pro přírodu fatální. Mezi obratlovci však páchá automobilová doprava neomluvitelné škody. Na tomto místě je třeba vzdát čestně hold našemu dopravnímu rivalovi - železnicím - a přiznat, že jejich negativní vliv na přírodu se díky jejich prozíravému vedení daří obdivuhodně minimalizovat. Parním lokomotivám zapalujícím železniční náspy je dávno odzvoněno, bujná vegetace živena exkrementy posledních cestujících přebírá vládu nad kolejištěm a hbití hlemýždi se z pražců zpět stěhují na šíny, vědouce, že dříve obávaný expres hravě předhoní. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit úspěšný rozkvět jedné zmijí rodiny, která v kolejišti posázavského pacifiku již několik let spokojeně živorodí, a nutí tak opěšalé zákazníky Českých drah, kteří se nedočkali svého spoje, k zbabělým úskokům do všudypřítomných ostružin.

    Z výše zmíněnou ohleduplností však na silnicích počítat nelze. Existují zde samozřejmě i objektivní příčiny. Ani opravdu mimořádně urostlý a svižně letící chroust nepřetlačí podle předpisů naložený a osmdesátikilometrovou rychlostí jedoucí tahač, stejně tak jako nemůže dobře dopadnout konfrontace seberychlejší lasičky snažící se přeběhnout silnici před koly ferrari, byť opatřeným závodními brzdami Brembo. Hlubokého uznání zde zasluhují ekologičtí aktivisté, kteří se zasazují o různé přechody a podlezy pro migrující zvěř, které stojí v cestě silniční komunikace. Dokonce při jarních tazích obojživelníků neváhají tuto chybějící žabí infrastrukturu nahradit vlastními silami a přenášejí roztoužené ropušky přes cestu vlastními silami. Na rozdíl od pitoreskního nápadu bývalého ministra Peltráma, aby každý motorista dobrovolně přispíval při placení benzinu na naše silnice ještě nějakou tou korunkou z litru navíc (motorista i tak přispívá spotřební daní z PHM 5x více než stát do silnic vrátí), by mi připadalo zcela legitimní spoluúčastnit se na těchto bohulibých akcích, ať prací, či finančně.

    Až trochu nechutné mi pak připadá mluvit o příčinách subjektivních. Existují ještě stále lidé, kteří hubí zvěř pouze pro potěšení. Nemluvím teď o našich myslivcích, kteří si vylobbovali zákon umožňující jim skolit veškerou „divokou“ zvěř hledající v panické hrůze azyl na vaší zahrádce a i vaši domácí zvěř, která neprozřetelně zahrádku opustila, mluvím o kreténech za volantem, co s chutí trefí zajíce či ježka. Smrt toho druhého je o to neomluvitelnější, že jen zcela výjimečně končí jeho ostatky na talíři s knedlíkem, smetanovou omáškou a brusinkami.

    Zvířata se však na cestách nevyskytují pouze v roli obětí, lze je zde potkat i jako pasažéry. Měl jsem vzácnou možnost účastnit se odborného semináře, jehož tématem byla evropská a naše legislativa týkající se převozu živých zvířat. Vypluly zde na povrch takové problémy, jako že Evropská komise, jejíž směrnice počítají se vším, počítala s tím, že veškerá drůbež při transportu sedí, ale přepočítala se s výškou návěsů pro převoz pštrosů, protože nepočítala s tím, že pštrosi nesedí, ale zásadně stojí. Vzhledem k jejich výšce bych nechtěl být v kůži komise ani pštrosa.

    Ještě víc mne však zarazila preciznost norem regulujících tento druh přeprav. Základní postulát, že zvíře necestuje z vlastní vůle, ale k našemu užitku, a tudíž máme morální povinnost zabezpečit mu co nejlepší podmínky, je nevyvratitelný a v civilizované společnosti o něm ani nelze diskutovat. Doprovodné tvrzení, že maso zvířat přepravovaných nevyhovujícím způsobem je znehodnocené, a tudíž je i z ekonomického hlediska nutné dbát na dobrou „pohodu zvířat“ (terminus technicus) při přepravě, je rozhodně pravda také. Zaráží mne však, že pro mne - a zde mám na mysli především cestování v městská hromadné dopravě - takové směrnice patrně neexistují.

    Nemusím tedy mít všechno, takže mi ani nevadí, že v pražských tramvajích je dovoleno převážet samice společně i s nevykastrovanými samci, vadí mi však už ignorování vědeckých studií, jež nezvratně dokazují, že zvířata přepravovaná bezohledným řidičem, praktikujícím nešetrný způsob jízdy, mají vlivem stresu mnohdy zcela znehodnocené maso. Například já mám po jízdě sedmičkou maso někdy úplně hnusné.

    Zajímavé by taky bylo hodnotit kvalitu dopravy i u lidské osádky sledováním úbytku na váze. Zde by pak některé linky měli jistě výrazně redukční charakter a byly by tak vyhledávány četnými spoluobčany neúspěšně bojujícími se svojí nadváhou. Naopak někteří dopravci by poskytovali vysoce kalorické občerstvení, aby se jejich klienti mohli prokázat přírůstkem na váze. Já bych jezdil na střídačku s oběma.

    Dalším závažným problémem při přepravě zvířat je jejich příliš vysoký počet a nedostatečná ventilace v přepravním prostoru. Zvířata za těchto podmínek často i uhynou. A co my? V létě, ve špičce, to už bych musel být několikanásobný zombie, obzvláště když člověk má štěstí na ty nevykastrované (a trochu nemyté) samce.

    No jsou to asi problémy, na které se poněkud stydí vydat směrnice i Evropská komise. Snad počítají s tím, že co je kulturní samozřejmost, směrnici nepotřebuje. Řekl bych, že dlouhodobým cílem je, aby směrnice nepotřebovalo ani převážení pštrosů, ani přecházení ježků.

Martin Felix
tiskový mluvčí Sdružení