Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
    onehdy jsem navrhoval jako trest pro brutální řidiče vyloučení ze silnice a povinnou jízdu vlakem. Samozřejmě se potvrdilo, že kdo jinému jámu kopá…Prodejem svého starého auta jsem se jaksi vyloučil sám a než se mi podařilo vozový park omladit, stal jsem se závislým na Českých drahách.

    Zpočátku, maje na paměti dvacet let staré výlety na Sázavu, jsem se docela těšil, jakou s dětmi zažijeme romantiku, ale již příchod na pražské Hlavní nádraží dával tušit, že všechno bude jinak. Když jsem se panoptikem podivných bytostí, volně ložených v prostorách vstupní haly, probil k pokladnám, odmítla mi přísná matróna prodat dětský lístek pro mého desetiletého syna. Marně jsem před okénkem třásl jeho dětskou postavičkou a apeloval na matrónin zdravý rozum, že takovému stvoření ještě nemůže být 15 let. Neměl na to legitimaci s fotografií a ani to, že ho mám zapsaného v občance, nepomohlo. To, co stačí i nepříjemným britským imigračním úředníkům v Doveru (dítě zapsané v pase rodičů), to neoblomí babu na Hlavním nádraží. Nastupoval jsem tedy již s nepříjemným pocitem, že jsem byl drahami okraden.
Špinavý vlak, zmalovaný stupidními klikyháky sprejerů, s ulámanými opěrkami a roztrhanými sítěmi na zavazadla vyjel na čas. Bohužel však na čas nějakého jiného vlaku a v přestupní stanici v Čerčanech nás místo osvěžení čekal běh k startujícímu motoráčku. Ten poněkud nepříjemně překvapil okénky, která nešla otvírat, zato dveře na toaletu se otvíraly neustále. Měl jsem tak celou cestu pod kontrolou, že na wc se neděje nic nezákonného. Nikdy bych nevěřil, jak bezbranně působí lidé sedící na míse, nečekaně vystaveni zrakům svých spolucestujících.

    Poněkud dusnou atmosféru rozčeřil až mile namazaný průvodčí. Ten za sebou zapomněl zavřít služební kupé, které jediné bylo vybaveno otvíracími okénky. Využili jsme jeho dobré nálady a zabrali mu ho. Pohled proskleným zadním čelem posledního vagónu by potěšil každého milovníka bonsají. V kolejišti totiž rostou spousty doubků, boroviček, habříků a jiných dřevin, upravených pravidelně projíždějícími vlaky v roztomilé miniatury. Přestal jsem se zabývat myšlenkami na to, co se stane, až se hustá spleť kořenů přestane kroutit podle kolejí, ale koleje se začnou kroutit podle ní, a raději jsem využil privilegia služebního kupé a stáhl okénko. Chyba, mohutné větve okolních stromů mne okamžitě řádně propleskly a kdybych nedej bože povystrčil malinko hlavu z okna, byla bonsaj i ze mě.

    Jistě pochopíte, že na zpáteční cestu jsem se vyloženě těšil. Blížila se bouřka, a tak jsem ještě žertoval, že ve vlaku alespoň nezmokneme. A zase špatně. Naše kupé bylo tentokrát pro změnu vybaveno stahovacím nebo přesněji řečeno staženým okénkem, jež nebylo možné ani přivřít. Vychutnávaje osvěžující průtrž mračen, přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba. Proč železnice stále ztrácí své zákazníky a na silnicích přestává být k hnutí. Vždyť cesta, která trvá autem tři čtvrtě hodiny a stojí necelé dvě stovky, na kole nestojí vůbec nic a trvá tři hodiny, je v podání našich drah o něco delší než na kole a o něco dražší než autem. Pravda, člověk zažije víc legrace. Náhle se mi vybavila zpráva, kterou jsem nedávno obdržel ze Ženevy: "Podle IRU je alarmující, že v roce 1999 poklesl objem evropské kombinované dopravy. Hlavní příčinou byla neschopnost státních železničních společností poskytnout takovou kvalitu služeb, jakou vyžaduje dnešní logistická činnost. Podle IRU budou tyto problémy přetrvávat, dokud nebude evropská železniční doprava liberalizována jako byla doprava silniční."
Řekl bych, že je nejvyšší čas.

Martin Felix
tiskový mluvčí Sdružení