Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
vody odešly, sebraly příbytky a iluze, zbyla po nich spoušť a bahno. Pomineme-li osobní katastrofy jednotlivců, které jsou bezesporu tím nejhorším, co velká voda přinesla, a jednoho lachtana, který za chvíli svobody v našich stříbropěnných vodách zaplatil životem, do největších malérů se dostala dopravní infrastruktura.

Z železnice, která místy připomínala horskou dráhu na Matějské pouti, si tentokrát utahovat nebudu, neboť mi v žádném případě nevadí jako taková, ale způsob jejího fungování a hospodaření. A hukot vln na chvíli přehlušil křik odborářů, že při pětiminutovém opoždění jejich výplat (značně převyšující např. platy učitelů) okamžitě zastaví všechny mašinky.

Překvapivě rychle se začínají sbližovat názory lososů a bobrů (psal jsem o nich minulý měsíc) s lidmi v otázce ekologičnosti lodní říční dopravy. Nejen místní obyvatelé, kterým by při dalším zvyšování hladiny výstavbou nových jezů a narovnávání koryta řeky velká voda sebrala, co ještě zbylo, ale i vládní ekologičtí odborníci v Německu hlasitě prohlašují, že jediné další možné úpravy Labe jsou protipovodňové. Argumentují nejen důvody ekologickými, ale i nehospodárností labské říční dopravy, a to ještě nesečetli letošní povodňové škody. Bohužel tato úvahy asi již nepotěší současnou generaci lososů a bobrů, kteří vinou naší Spolany (dnes ve světě téměř tak populární jako Semtex), mají úplně jiné starosti. V pravdě existenční.

Silniční dopravce však nejvíc budou patrně zajímat silnice či co z nich zbylo. Určitě některé stržené mosty a podemleté cesty nebudeme oplakávat. Přiznejme si, že pro valnou část z nich byla povodeň spíš než cokoliv jiného ranou z milosti. A doufejme, že na jejich místě vzniknou co nejrychleji nové a kvalitní komunikace, které se alespoň částečně svou solidností přiblíží dílům středověkým. Vždyť z nejstaršího českého kamenného mostu ze 13. století v Písku uplaval jen jeden andělíček, i když andělíčky polykaly téměř všechny sochy svatých na něm stojící.

Otázkou ovšem kardinální zůstává, kdo a čím to zaplatí. V tisku se objevují různé bizarní návrhy, většinou však ty oficiální mají jedno společné. Úprava daní  směrem nahoru a na furt. Tedy ne žádná časově omezená dávka, ale pod praporem povodní zase přitlačit nenasytnému státu, a to možná co nejméně adresně, on už si s tím nějak chytře poradí. Zvýšit daň z PHM. No, s benzínem již na úrovni požadované EU jsme, u nafty nám schází pár haléřů, ale vem to nešť. Jenom jsem nikde neslyšel, že každá ta korunka z litru půjde rovnou do Státního fondu dopravní infrastruktury. Aby nám zase nespadla do černé díry Ministerstva sociálních věcí, kam mimochodem ze silnic padá již tak několik desítek miliard ročně.

V co ovšem nejvíc doufám, je, že rozběsněná Vltava propláchla oči zodpovědným za pražskou dopravu. Že máme z metra akvárium je sice smutné, že ale máme z Prahy parkoviště vinou neřešeného obchvatu města neomluvitelné. Ještě, že vydržel Barrandovský most, živě si dovedu představit pana primátora, jak na prámu s bidlem převáží přes Vltavu pod Vyšehradem kamion a uklidňuje občany: „Ničeho se nebojte, otěže pražské dopravy třímáme pevně v rukou.“

A ještě jedno zlepšení si od povodně slibuji. Tisíce nových uzavírek snad naučí při sjíždění se do jednoho pruhu naše řidiče používat pravidlo zipu. Zatím se ještě najdou jánošíci odhodlaní brát spravedlnost do svých rukou a hrdinně blokující neprůběžný pruh, aby se řidiči jedoucí podle pravidel nemohli zařadit do pruhu průběžného až před překážkou, ale museli se tam cpát za rozumbradou, který nepochopil předpisy. Výsledkem je zácpa notně zahuštěná a popojíždění ještě pomalejší. Jako vždycky – není nic horšího než blbec s dobrým úmyslem.