Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

 začínám propadat skepsi stran výsledku naší domácí české hry na četníky a zloděje. Původně na straně četníků byli v mém případě policisté, na straně zlodějů pak vykradači aut. Jejich vzájemný duel bych hodnotil i s největší dávkou shovívavosti jako přátelák, a to ještě s pochybným výkonem rozhodčích, jak je v kraji zvykem.
 Já jsem byl zpočátku v této hře pouhým divákem, a to notně platícím, neboť se pohříchu jednalo vždy o vykradení mého auta. Následovala návštěva policie s několikahodinovým sepisováním protokolu, pak neúspěšné pátrání a na mne zbyla již pouze oprava poničeného vozu v servisu. Časem do hry vstoupil další hráč v podobě městské policie. Ne, že by snad hlídkovala v ulici, jestli někdo neloupí, nebo snad dokonce pátrala po zločincích. Vypátrala pouze moje auto stojící z důvodů jediné možné (byť pochybné) ochrany na osvětleném místě pod lucernou. Bohužel však levým kolem na nepoužívaném chodníku. Rázem jsem se stal z diváka aktérem a začal řešit dilema, jestli postavit auto na dovolené místo a ráno ho najít s pravděpodobností hraničící s jistotou opět poničené, nebo vstoupit na dráhu zločinu a proměnit se z bezúhonného občana v objekt zájmu městské policie a opakovaně platit magistrátu pokuty. Zvláště opovrženíhodným individuem jsem se pak stal v momentě, kdy jsem na vykradeném autě našel lísteček, že špatně parkuji. Tedy oběť i zločinec současně, něco jako když si fotbalista vsadí na prohru vlastního mužstva.
 Jak jsem se dočetl ve Světě motorů, jejich redaktor spočítal, že během 60 let bude u nás každé auto buď vykradeno nebo přímo ukradeno, takže každý budeme mít svého zloděje. Já jsem tedy poněkud nad průměr, protože během posledních dvou let mám svých zlodějů 6. Soudím tak podle toho, že způsob, jakým vlezou do vozidla je vždy jiný. Setkávám se s širokou škálou zločinců počínaje brutálními kretény, po nichž je třeba vyměnit kompletní dveře nebo alespoň koupit nové sklo, přes šikovnější zlodějíčky poškozující zámek, až po profesionály pracující odborně s mechanismem kliky. Ten poslední ji měl dokonce poničenou od svého předchůdce tak, že nemohl nasadit oblíbený postup, tak si ji nejprve opravil, a pak polámal svým osobitým způsobem.
 Protože nejsem blázen, samozřejmě dávno nenechávám v autě nic, co by mohlo lupiče zajímat. Tak jako se sociálně nepřizpůsobiví občané dopracují k holobytům, já jsem se dopracoval k holoautu. To ovšem neznamená, že by vykrádání ustalo. Logicky jsem tedy přistoupil na řešení, k němuž se uchylují majitelé rekreačních chat, kteří pro změnu trpí nájezdy bezdomovců pasoucích po potravinách a samozřejmě penězích. Nechávají prostě chatu otevřenou a nezamykají, protože výše škody na ukradených věcech je podstatně menší než na poničených dveřích a oknech. To jsem si ovšem naběhl. Velmi záhy mi u bytu zazvonil policista, tentokráte státní, a slušně, leč důrazně, mne upozornil, že mám odemčený vůz, čímž se dopouštím přestupku, tak ať koukám si ho urychleně zamknout. Tentokráte ještě bez pokuty.
 A hra na četníky a zloděje se rázem úplně změnila. Z platícího diváka jsem se stal soupeřem zlodějů, kteří mi pod rouškou tmy pustoší můj milovaný vůz, soupeřím s městskými strážníky, kteří mě nenechají parkovat pod lucernou i s opravdovými policajty, kteří mne nutí zamykat si auto. Připadám si tak trochu jako kardinálova stráž, ocitnuvší se proti třem mušketýrům, ti také bojovali jeden za všechny, všichni za jednoho. Nebo jako husité v Jiráskově Proti všem. Ať tak či onak, zdá se, že ke středověku, kde nacházím své literární paralely, spějeme v oblasti bezpečnosti mílovými kroky.

Martin Felix