Pro dopravce > Informace

Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

    tak jako většina z nás i já v letních měsících cestuji. Vzhledem k prázdninovému tempu a teplotám se to cestování dá někdy spíše nazvat poflakováním, a tak mnohdy využívám i méně standardních dopravních prostředků a cest.
    Poslední červencový víkend to například bylo jakési gumové plavidlo, na kterém jsem zdolával peřeje Zlaté řeky. Jestli nevíte, kde to je, tak vězte, že Zlatou řekou se v řeči trampů nazývala Sázava, zatímco Vltava byla Velká a Kocába Hadí řeka. Protože plavidlo bylo stabilní, a plavba tudíž bezpečná, zbylo spousta času na pozorování okolí. A to stojí za to. Zhruba 15 kilometrů kaňonu Sázavy je totiž přístupno pouze po vodě, pěšky nebo vlakem, silnice k dřevěným prvorepublikovým chatám a trampským osadám nevedou. Leckde nevede ani elektřina, signálu mobilních operátorů je jako šafránu. K této civilizační nedostatečnosti připočtěme, že se jedná o chráněné území a výsledkem je iluze 20. a 30. let s vrcholícím trampským hnutím a zlatými časy Posázavského pacifiku. Iluze samozřejmě není zcela dokonalá, na vodě se místo dřevěných kánoí a maňásků prohánějí nepotopitelné gumové čluny a plastové lodě tvaru a barvy banánu, vlak nejezdí třikrát do hodiny s 12 vagóny, ale sem tam s jedním až dvěma. I vlajky osad a samotní trampové působí poněkud vyrudlým (v druhém případě i zarudlým) a někdy až křečovitým dojmem, ale drtivá většina chat jsou původní dřevěné domečky rozeseté mezi rozeklanými skalisky, tvořící neuvěřitelně romantické obrazy. Mastňácká letní sídla se nevyskytují.
    I s drobnými vadami na kráse, klidně bych nechal toto území zapsat na seznam památek UNESCO. Nemusí přece všechno cenné být i staré několik set let. Tohle už se také nikdy opakovat nebude. Ovšem nemalujme čerta na zeď s UNESCO, stačilo veřejně zaplesat nad malebným kaňonem a hned se na mou hlavu snesly výčitky: „Vidíš, s železnice si jen srandu děláš, tady se nad Pacifikem rozplýváš a přitom podporuješ zničení takovéhle krásy lobováním za stavbu dálnic, vždyť D3 přetne kaňon mostem dvakrát tak vysokým a dlouhým než je Nuselský most v Praze.“
    V podstatě je to pravda, ale... Z železnice si dělám legraci pouze v obraně, když chce polykat další miliardy a rejpá při tom do silniční dopravy, že se jí nadržuje a že je jí třeba utáhnout šrouby. Z pozice odvětví, které produkuje čtyři pětiny výkonů a do státního rozpočtu přináší daleko více než dostává, zatímco železnice do SFDI nepřináší tuším nic a bere 16 miliard, to považuji celkem za drzost. Ovšem proti prvorepublikovému skanzenu s vláčkem motoráčkem nic nemám, ten je v pořádku, neboť tam organicky patří.
    Horší to je už s dálnicí D3. O té totiž přesně vím pouze to, že zatím není a 16 let po revoluci nemáme dálniční spojení na jih s rakouským kapitalistou, asi jistá forma kompenzace za zrušené dráty na hranicích. Nicméně překlenutí kaňonu Sázavy jedním obřím mostem romantiku hluboko pod ním nezlikviduje. Kdyby takto puristický přístup uplatňovaly i generace před námi, nedočkali bychom se ani té posázavské trati a před automobily by stále chodil pověstný muž s praporkem, dbající o bezpečnost veřejnosti.     
Pro toho, komu noční můra v podobě dálničních mostů ničí klidný spánek, doporučuji cestu z italského Janova směrem na Milán. Je třeba se ale letně poflakovat, šetřit za mýto a zvolit souběžnou silnici s dálnicí A7. Budete odměněni výhledem na desítky mostů, po nichž A sedmička překonává na zhruba 50 kilometrech Apeniny s takovou grácií, že za několik desítek let bude jistě na nějakých seznamech chránících lidské výtvory. Nepochybuji, že se i v té době najdou aktivisté sepisující petice kvůli jejímu znesvěcení modernějšími stavbami, případně se nebudou váhat připoutat řetězy k jejím mocným pilířům a zabránit tak jejímu odstranění.

Martin Felix