Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

           situace okolo cen nafty je taková, že mě téměř přechází nálada na srandičky. A evidentně nejsem sám. Tentokrát to není pouze autodopravce, jenž smutně hledí na strmou křivku růstu nákladů. Zaraženi jsou všichni motoristé, kteří při každém placení u pumpy vysolí za plnou nádrž víc než za dárky pod vánoční stromeček. Za tohoto stavu se veřejnost přestává divit, že se hlasitě diskutuje o zvýšení cen za dopravu. Veřejnost ale netuší, v jak složitém postavení se dopravce se svými požadavky na přeplněném trhu ocitá, zatímco zákazník to nejenže tuší velice dobře, ale leckdy s tím tvrdě kalkuluje.

            Cena za dopravu se samozřejmě neodvíjí pouze podle ceny pohonných látek, takže šetřit lze na ostatních zbytečnostech. Dá se třeba naložit na auto dvakrát tolik, než tvrdí alibisticky výrobce, jezdit na pneumatikách až do jejich prasknutí, zbytečně neměnit brzdové obložení,  vždyť vlaky to taky zvládají kov na kov. Tyto představy ovšem nepanují pouze v České republice, kde je i někteří prapodivní podnikatelé akceptují, a ostatním tak pomocí dumpingových cen chutě mydlí schody do pekel. Zajímavý příspěvek k zvýšení prestiže silniční dopravy a snížení nákladů v oblasti lidských zdrojů zdokumentoval 11. 8. 2005 Kolínský deník na případu jednoho českého řidiče v Holandsku:
            "Slíbili mi vnitrostátní dopravu v Nizozemsku. Týden jezdit a týden odpočívat. Čistej výdělek čtyřicet tisíc korun měsíčně. Dlouho jsem neváhal," vzpomíná Milan. Skutečnost ale vypadala jinak. "Když jsem tam přijel, řekli mi, že budu jezdit po celé Evropě," popisuje první šok.
            Dalším překvapením byly limity, které museli šoféři plnit. "Je to drsné, kvóty se nedají stíhat. Výjimkou pak není celodenní jízda v kuse s pouhými dvěma hodinami spánku, v Holandsku mě naložili a už jsem mazal třeba do Berlína. Tam hodina odpočinek a honem zpátky. A takhle pořád dokola. Akorát se měnila cílová města. Po týdnu se ale k mému překvapení žádné střídání nekonalo. O to více prý dostanu zaplaceno. Tak jsem si řekl, že to překousnu. Po prvním měsíci jsem spočítal, co jsem utratil a co vydělal. Ani ne dvacet tisíc. Doufal jsem, že další měsíc to bude lepší. Vrchol všeho na mě čekal na konci druhého měsíce. Zastavila mě německá policie, zkontrolovala kolečko do tachografu a dostal jsem pokutu dva a půl tisíce euro. Firma po mně chtěla půlku zaplatit, ačkoliv mě vlastně sama hnala. Moje dvouměsíční dobrodružství tím skončilo."

            To je opravdu drsárna široko daleko za hranicemi zákonů, ale i mimo kategorie, jako je zdravý rozum, morálka či svědomí. Jestliže se i v zemích, kde státní odborný dozor hlídá regulérnost konkurence na dopravním trhu s nesrovnatelně větší přísností i nasazením, pohybují a podnikají taková individua, nelze se divit tlaku na zavedení ještě důkladnějších nástrojů kontroly, jakou jsou například digitální tachografy. Čemu se ale divit lze, je upachtěnost, s jakou tak Evropská unie činí. Neustálé odklady pramenící z neschopnosti přinutit členské státy ke splnění podmínek umožňujících společný přechod na tento systém nepřidávají na jistotě ani dopravcům, ani výrobcům vozidel. A že přechod společný je nutností a výjimky by byly s vervou zneužívány asi kdekoliv v Evropě, dokumentuje výpověď nešťastného kolínského šoféra.       

            Zajisté nejsou na místě iluze o tom, že digitální tachograf spasí silniční dopravu a přinutí všechny podnikat poctivě, není ani na místě věřit, že současný dramatický růst cen nafty náhle otevře oči, srdce a konta všem zákazníkům a přistoupí ke spolupodílení se na financování rostoucích nákladů dopravců. Je ale určitě na místě využít všechny okolnosti alespoň k dílčí nápravě neutěšené situace v silniční nákladní dopravě.

Martin Felix