Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

 
            mezinárodní silniční doprava patří mezi obory, kterým postupné otevírání hranic přineslo bezpochyby nejvíce užitku. Rok 1989 je pro něj stejně zásadním mezníkem, jako pro celé naše hospodářství, ovšem tisícovky nově vzniklých dopravních firem ještě čekalo mnoho let nestandardních podmínek a nadstandardní buzerace. Každodenní mnohakilometrové fronty stály spousty času, peněz a nervů. Najdou se ale určitě i tací, kteří na ně vzpomínají s nostalgií, neb si na všelijakých poplatcích spojených s parkováním vozidel a celními službami přišli na pěkné peníze. A to za ně mnohdy nabízeli protislužby v míře menší než malé.

            Vstup do Unie v roce 2004 znamenal zásadní zlom, hraniční kolony se až na malé výjimky rozjely po Evropě, zlodějíčci z příhraničních parkovišť odešli na zasloužený odpočinek a mezinárodní doprava nabrala bezprecedentní obrátky. V závěru loňského roku pak díky vstupu do schengenského prostoru osiřela i stanoviště pasové kontroly a my na vlastní kůži poprvé zažíváme, co je to ten volný pohyb osob a zboží.

            Samozřejmě existují ještě byrokratické překážky, ale kvůli nim bychom neměli zapomínat, jak diametrálně byla odlišná doba, kdy nás na blízkost západní hranice neupozorňoval zvýšený počet asijských obchodníků se značkovými výrobky a postávající umolousané prostitutky, ale cedule Pozor, státní hranice! a předsunutá kontrolní stanoviště se samopalníky. A protože máme přirozený sklon negativní zážitky ze své paměti vytěsňovat, nabízím o tom, jakou v těch dobách mohl na sebe volný pohyb osob a zboží také vzít podobu, příběh spíše tragikomický.

            Jeden můj známý získal možnost vyrazit s několika svými spolupracovníky malým autobusem na lyžařský zájezd do rakouských Alp. Jako nadšený sportovec samozřejmě nezaváhal. První překvapení ho ale čekalo již na srazu, neboť většina kolegů lyžařů s rodinami byla sice obtěžkána řadou zavazadel, avšak málokteré z nich vypadalo na to, že by se do něj daly strčit lyže. První zastávka ve Vídni znamenala odpadnutí dvou třetin účastníků zájezdu, kteří již na horské velikány nereflektovali, stejně jako na návrat do vlasti. Několik dalších vystoupilo ještě po cestě, a lyžování si tak užívali ve čtyřech. Na zpáteční cestě se však při poslední zastávce na rakouském území rozloučili i zbylí tři lyžaři, a to včetně řidiče. Můj známý tak osiřel v kapitalistické cizině bez peněz a s prázdným autobusem. Jeho touha po domově byla tak silná, že se v mžiku prostředek hromadné dopravy osob naučil řídit a coby solitér překročil zpět státní hranici. Ještě dlouho byl popotahován tuzemskými orgány, že přijel za volantem autobusu bez řidičského oprávnění skupiny D. Ještěže tehdy neexistovala profesní způsobilost a bodový systém.

            Ne pro každého je ovšem tohle vzpomínka na doby dávno minulé. V Praze na Starém Městě se nachází jeden pozoruhodný kubánský koktejlový bar s hudební restaurací ve stylu staré Havany. Aby iluze Hamignwayových časů byla dokonalá, obsluhovali zde donedávna praví Kubánci. Praxe byla taková, že vždy přijelo 10 mužů a žen na práci a jeden agent, který je měl pohlídat. Po uplynutí pracovní mise se pravidelně na „ostrov svobody“ vracel agent osamocen. Jednou se ovšem stalo, že pro návrat do Havany nenašel dost vnitřních sil ani onen muž pověřený dozorem, Fidelovu režimu došla trpělivost a obsluha se nyní rekrutuje z obyvatel jiných ostrovů Karibiku.

            Z těchto příběhů je sice vidět, že osoby i zboží si pro svůj pohyb většinou cestu najdou, i když jim jsou na ni kladeny ty nejdůmyslnější překážky, ale je to značně komplikované a riskantní. Opuštěné kukaně celníků a pasovky co nevidět ustoupí stavebním úpravám a hranice ani nepostřehneme. O to důležitější je si občas připomenout, že to vůbec není samozřejmost.

Martin Felix