Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

            všechny cesty sice vedou do Říma, problém je ale v tom, že ne vždy se potřebujeme dostat zrovna tam. Osobně tam jezdím sice velmi rád, bohužel podstatně častěji musím někam úplně jinam. A tehdy přichází ke slovu jeden z populárních vynálezů poslední doby – satelitní navigace.

            Její nástup jsem sledoval zpočátku se shovívavým úsměvem, když v luxusních automobilech německy hovořící dáma znala z České republiky pouze Prahu a Brno a nekompromisně trvala na tom, aby řidič pro jakoukoliv cestu využíval jedinou jí známou komunikaci, populární D1. Postupně navigace moudřely, naučily se česky a objevovaly za východní hranicí Německa stále více měst, vesnic, cest a cestiček až dnes znají kdejakou pumpu a víc hospod než já sám. V žádném případě to však neznamená, že cesta s nimi bude prosta nečekaných potíží a řady překvapení.

            Satelitní navigace již dávno nejsou určeny majitelům drahých aut, výrobci líčí na rozličné skupiny uživatelů. Jedna firma dokonce v televizi nabízí profesionální turistickou navigaci. Osobně žádného turistu z povolání sice neznám, ale je možné, že se někomu poštěstilo pobírat za své procházky výplatu. Samozřejmě existují navigace, které umí hledat cesty speciálně pro kamiony. Zrovna včera jsem měl to štěstí sledovat řidiče návěsové soupravy, kterak se vesele procouvává Vršovicemi od nízkého železničního mostu, pod který ho zákeřně poslal vemlouvavý hlas slečny z chytré krabičky. Její rady jsou natolik podmanivé, že se stávají oblíbeným jádrem výmluv řidičů, kteří si například zkracují cestu průjezdem kratším, leč zakázaným úsekem. „Prostě mě sem navigace navedla, má vůle byla natolik ochromena, že jsem se nemohl jejím důrazným povelům jakkoliv vzepřít.“

            U nás údajně navigaci požívají pouhá 3 % řidičů. To není mnoho, i když existuje pochopitelně řada motoristů, kteří ji nikdy potřebovat nebudou. Mám na mysli ty, kteří vyráží pouze pravidelně v pátek na chatu (ach, jak by jim cestu zpříjemnil ten celoroční páteční zákaz jízdy pro kamiony) a jednou do roka o Dušičkách na hřbitov, což docela dobře zvládnou po paměti bez jakýchkoliv navigačních pomůcek. Na druhou stranu jsou lidé, kteří se bez pomoci GPS stávají zcela bezmocnými. Sledoval jsem pořad o jednom z „tajných závodů“ zpitomělých milionářů, kteří se ve svých supersportech chtěli vytáhnout před domorodým obyvatelstvem východní Evropy. V jedné balkánské zemi je však organizátoři zcela zaskočili rozdáváním vytržených stránek z autoatlasu, neboť mapové podklady satelitních navigacích hlásily, že na tomto území dosud žijí lvi a žádné komunikace neobsahovaly. Na vyjevených tváří závodníků bylo zjevné, že branná výchova nebyla součástí jejich školní docházky a jakýkoliv kontakt s topografií je zcela minul.

            Ale i když podklady budou jednou stoprocentní, nebo i online aktualizované informacemi, kde který úsek cestáři zas uzavřeli a šli na pivo, vždycky to budou jen stroje, jejichž snaha dovést nás k cíli se může minout s našimi představami o té nejlepší variantě. Osobně stále za nejlepší navigaci považuji manželku s mapou na klíně. Je to s ní tak nějak veselejší, když ve chvíli, kdy špatně odbočím, pouze suše nezahlásí: „Přepočítávám,“ ale se zájmem se zeptá: „Kam to jedeš, ty idiote?“ Slibně rozjetý rozhovor pak může nerušeně pokračovat vzájemným svalováním viny na toho druhého, blbou mapu či šero v autě až dospěje k proklínání úplně blbého kamaráda, který si pořídí chalupu na takovém zapadákově, že ani dvojice tak bystrých a zkušených lidí jako my dva není schopná jej bez zoufalých telefonátů vůbec nalézt. Na tom se přece s  mluvící krabičkou s displejem nikdy nemůžete shodnout.

Martin Felix