Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

            některé nápady poslanců rozesmějí, ale některé i otrlému srandistovi, jako jsem já, naprosto vyrazí dech. Mezi ty druhé se na čelné místo vyšvihl návrh poslanců Karla Sehoře (ODS) a Cyrila Zapletala (ČSSD) zavést šrotovné na vlaky. Odevzdáš lokomotivu, dostaneš čtyřicet mega, za vagon dvacet. Celý tento penězovod do Českých drah by měl odčerpat 3 miliardy Kč ze Státního fondu životního prostředí.

            "Nejekologičtější" doprava, která desítky let polyká každoročně mnohamiliardové částky ze státního rozpočtu, se náhle vyjevila v tak zuboženém stavu, že je třeba z naší společné kapsy vyjmout tři tisíce milionů určených životnímu prostředí právě na zvýšení lesku železnic. Lehkost, s jakou politici hází miliardy oboru, který byl naposled rentabilní v předminulém století, když ekonomicky převálcoval koňské spřežení, je obdivuhodná. Naproti tomu, jakmile se začátkem roku zjistilo, že dojde k několika set milionovému výpadku z výběru mýta, začal Státní fond dopravní infrastruktury okamžitě strašit a uvažovat o tom, že se přibrzdí například tak bezvýznamné stavby, jako je část pražského obchvatu zajišťující propojení mezi D1 a D5 či stavba dálnice D47. Na základní škole teď učitelé mohou žákům na praktickém příkladu objasnit pojem nepřímé úměry. Čím méně převezeš, tím více dostaneš. Neboli pětkrát menší dopravní výkon přinese xkrát vyšší dotace. X je bohužel neznámá, se kterou si nevědí rady ani zdatnější počtáři, kteří už dávno opustili školní lavice.

            Pozoruhodné je číslo 3 miliard na výkup rezavých vagonů i ve srovnání s náklady na zavedení množstevních slev na mýto. Ty, ač jsou zhruba 10 x nižší, se staly jednou ze záminek, proč expremiér Topolánek nesplnil svůj slib, a přivodil tak výlet stovky kamionů do Litoměřic na neformální zasedání evropských ministrů dopravy. V době slibu zdroje byly a najednou nejsou. Respektive jsou, ale jak se zdá, na něco jiného. Jejich rozdělování zde bude asi zábavnější, než ulevit plátcům mýta, kteří do systému přispívají více, a představují tedy v poměru k odevzdaným penězům menší administrativní zátěž. Je s podivem, že tato filozofie je uplatňována při prodeji takřka čehokoliv kýmkoliv, jen u silniční dopravní cesty se to najednou státu nehodí.

            Je nejvyšší čas, aby chuť rozdávat využili i provozovatelé jiných dopravních prostředků a pozvedli svůj hlas. Proč dotovat pouze majitelé starých škodovek, žigulíků a lokomotiv? Že máme průměrné stáří mašin 28 a vagonů 32 let je sice politováníhodné, co ale mají říkat majitelé buldozerů, jejichž vozidla jsou kmeti o průměrném věku více než 47 jar? Jsou snad staré avie a tatrovky tím nejlepším příspěvkem životnímu prostředí? Pravda, pohybují se většinou ve městech při rozvážce nebo na stavbách, takže přírodu příliš nenavštěvují. Jejich saze odfiltruje svými plícemi městské obyvatelstvo. Přihlásit by se samozřejmě mohla i pražská paroplavba, pustit žilou by státnímu rozpočtu nepochybně dokázali i aviatici. Škoda, že námořní flotilu nám již odprodal pan Kožený, tohle by jistě bylo pro něj sousto dle jeho gusta.

            Šrotovné je dnes prostě sexy. Zahojí všechny neduhy a zdá se, že by se i na něm mohl zahojit kde kdo. Nezbývá než se zeptat společně se Zeleným Raulem: „A co Jan Tleskač a jeho létací kolo, neměl by také nárok na šrotovné, za něž by se dalo pořídit třeba něco tryskového?“