Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

            když se koncem 70. let kulturní normalizační cenzor ustrnul a pustil do kin americkou komedii Tajný závod, byla to pro nás kluky obrovská událost. Nevím, proč se tak stalo, možná zodpovědným místům připadal film natolik infantilní, že se dostal do distribuce, aby demonstroval pokleslost americké kultury. To se ovšem nepovedlo. My jsme opakovaně chodili do kina obdivovat krásná auta a poslouchat burácení silných motorů, protože film byl mimořádně dobře ozvučen. Úroveň americké kinematografie nás nijak nepohoršovala, naopak jsme ocenili americkou demokracii, že policajti mohou být vykresleni jako naprostí blbci.

Byl to svět natolik vzdálený embéčkům, moskalům a varťasům našich otců, že se nám ho v těchhle rodinných plechovkách ani nechtělo napodobovat. Milovali jsme sice hlášku, kterou pronese hlavní hrdina, když ulomí ve ferrari zpětné zrcátko: „První zásada italské jízdy - co je za námi, mě nezajímá!“ Bylo nám ale jasné, že ve fotříkově trabantu by to moc nevyznělo. Navíc s hochy v oranžových žigulících taky nebyla taková legrace.

Od natočení filmu uplynulo třiatřicet let a média nám v přímém přenosu naservírovala, jak vypadá česká realita, když se zhlédne v americké fikci. Přestože v ní také figurují rychlá auta a směšná policie, vidět dvakrát bych ji tedy fakt nemusel. Bude to patrně i věkem a počtem mrtvých kamarádů, že nápad závodit v běžném provozu mi dnes připadá méně sexy, než když mi bylo patnáct. Divnou pachuť rovněž zanechává, když si někdo pro utajení tajného závodu zjedná televizní štáby, nalepí si na auto číslo jako kráva a vychytrale tvrdí, že nezávodí.

Ovšem strhující grotesku předvedla naše policie, a to zvláště v porovnání s tou německou. Trochu to připomínalo anekdotu s pomalým hlídačem želv v zoo. „Jen jsem se otočil a v tom frnk, frnk a želvy v pr…“ Jen co jsme nastartovali vrtulník a passaty tak frnk, frnk a závodníci v Německu. Tam to ovšem bylo v opačném gardu. Než se začalo závodit tak šup a auta byla na dvoře pod zámkem a vyjukaní piloti v autobusu. Chápu, že česká policie si není moc jistá v kramflecích, když ji kdejaký politik nařizuje nesmysly a soudci se přiklánějí na stranu zločinců. Na druhou stranu od sebevědomého policisty bych čekal, že si spíš zgustne na zpovykaném milionáři a přimhouří oko u studentíka s prošlou lékárničkou a nikoliv naopak.

Opustíme-li placatá auta a vrátíme se k těm našim velkým, musíme bohužel konstatovat, že některé z firem si jezdí svůj tajný závod každý den, při čemž podstatný rozdíl je v tom, že si exhibicionisticky nezvou kamery, ale jde čistě o peníze, nikoliv slávu. Nehraje se tak ani o rychlost, ale spíš o hmotnosti, doby řízení, oblíbenou disciplínou hlavně zahraničních závodníků je i neplacený průjezd placeným úsekem. Vozidla se spíš než nepovolenými sportovními úpravami pyšní neprovedenými nutnými opravami. Pole příležitostí, jak se s náklaďákem či autobusem ocitnout mimo zákon, je nesmírně široké. A přičinlivostí politiků se neustále rozšiřuje. Možností je tolik, že se sotva některý policista orientuje ve všech. Důkladná kontrolní akce pak připomíná manévry prověřující součinnost ozbrojených a civilních složek při nutné okupaci několikahektarového parkoviště. Bude-li tento trend pokračovat i nadále, ocitneme se postupně všichni v roli účastníků tajného závodu, protože neporušit některý ze záplavy předpisů, zákazů a nařízení se stane takřka nemožné, už jenom proto, že nikdo nebude znát všechny. O to důležitější pak bude, aby se kontrolní orgány dozorující komerční osobní i nákladní dopravu nerealizovaly v buzeraci těch „studentíků s prošlými lékárničkami“, ale aby na uzamčených parkovištích skončili ti opravdu nebezpeční „účastníci tajného závodu“. A klidně pak mohou zahodit klíče od vrat.