Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

            s velkou nedůvěrou jsem vždy sledoval předvolební mítinky politických stran pod širým nebem a pochyboval o jejich smysluplnosti. V Praze u stanice metra Anděl je takový vhodný plácek, kde lze na tyto podivuhodné seance narazit. Onehdy mou pozornost upoutalo srocení seniorů, které k řečnickému pultu jako magnet stahovala z okolí reprodukce té nejpokleslejší hudby. Zbytek kolemjdoucích, představovaných spěchajícími úředníky, maminkami s nákupem, pokuřujícím studenty a opilými bezdomovci, nechával ryčný zvuk dechovky prokládaný osvědčenými kusy populárního dua Eva a Vašek zcela netečné. Kdo zkomponoval toto bizarní představení, se ukázalo, když se mikrofonů chopili představitelé strany, jež nás nestihla dovést ke světlým zítřkům. V opačném koutě náměstí jsem ze studijních důvodů okusil guláš podávaný přímo z rukou kontroverzního politického bosse partaje z opačného politického spektra. Avšak přestože jsem byl počastován vydatným kulturním i kulinářským zážitkem, mé politické názory a preference se nepohnuly ani o píď.

            S o to většími obavami jsem přistupoval k přípravě finální části projektu Rok smíření, který jsme pracovně nazývali „Road show do jámy lvové“. Šlo o to postavit se s tahačem na náměstí obce postižené provozem kamionové dopravy, vysvětlit občanům, že nejsme nepřátelé, nýbrž spojenci, protože máme společný zájem dobudovat infrastrukturu a vyhnout se se svými kamiony jejich městu. Dokladem stvrzeného přátelství měl být podpis petice žádající po politicích urychlené přijetí kroků vedoucích k řešení tamní katastrofální dopravní situace.

            Volba míst pro naše shromáždění nakonec padla na Planou nad Lužnicí, Vysoké Mýto a Lovosice. Kdo zná místní dopravní situaci, ví, že narazit zde na podrážděného občana napruženého na všechny náklaďáky světa, není problém. Jiskřička naděje, že nevstoupíme na Paroubkem vyšlapanou cestu vaječných terčů, ve mně doutnala při vzpomínce na nadšení, se kterým se červený tahač Renault Premium setkal u dětí, rodičů, ba i skautů při příležitosti našeho účinkování na Bambiriádě.

            Že situace v postižených obcích nazrává k lidovému povstání, dokumentoval i vstřícný přístup místních politiků k našemu nápadu. Spolupráci na realizaci pak pojal každý muž na radnici po svém. V Mýtě nám vyhradili prostor, ozvučili celé náměstí a starosta se přišel podívat, jak nám to jde. V Plané radnice pozvala na naši akci všechny občany esemeskou a zastupitelé s námi vydrželi až do konce. V Lovosicích po nás chtěli neustále nějaké žádosti, k nimž se ovšem příslušní úředníci báli vydat patřičná rozhodnutí. Nakonec jsme z radnice viděli pouze poslíčka, který přinesl složenku na 360 Kč za zábor veřejného prostranství.

            Naštěstí postoj občanů byl všude stejný a velmi rychle pochopili, že opravdu máme společný zájem a že naše kamiony v jejich ulicích nejezdí ze zlomyslnosti, ale protože musí. Vlivem menšího logistického pochybení, kdy se občerstvení dostavilo do jiného města než zbytek týmu, jsme zjistili, že lidé podepisují petici stejně spontánně ať již s vyhlídkou na párek v rohlíku nebo bez ní. I když pravda, v severních Čechách bylo znát, že parta mužů v montérkách, která zrovna dláždila náměstí, je zvyklá za pivo podepsat se pro dobrou věc pod cokoliv. Toliko jeden občan odmítl svůj autogram s tím, že je pouze pro variantu tunelu z Lovosic až do Ústí.

            Zhruba 800 podpisů pod společnou peticí, ani jedno vržené vejce a desítky lidí, jejichž postoj ke kamionové dopravě doznal podstatné změny, je za dvě hodiny strávené na třech náměstích docela slušná odměna. Myslím, že leckterý politik od Anděla by mohl závidět.

Martin Felix