Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

            musím se přiznat, že docela rád podléhám retro vlně a v televizi s chutí sleduji postarší detektivky. Není to jen kvůli sympatickým týpkům v kalhotách do zvonu, jakými byli profesionálové Bodie a Doyl, nebo neodolatelným mužům na straně zákona v podání Delona či Belmonda. Stejně rád mám dobové motoristické reálie. Ale letí to strašně. Auta, kterých byly plné pařížské bulváry i londýnské jednosměrky, už dnes v autobazarech nestojí a najít je lze spíše na aukcích veteránů. Co se však nemění, je to uspokojení, když spravedlnost vítězí, zločinci jsou po zásluze potrestáni, případně seřezáni a zkorumpovaní politici po zveřejnění skandálních souvislostí v hanbě opouští své mocenské posty.

            Trochu problém mám s českým pojetím tohoto žánru v 70. a 80. let minulého století. Ne, že by pohled na omšelé pražské ulice se starými škodovkami, žigulíky, robury a tatrovkami nevyvolával patřičnou dávku nostalgie. Slabší to je s těmi hrdiny. Ti ve snaze splnit všechny stranické požadavky na klaďase bránícího socialistickou zákonnost, případně na záporáka usilujícího o podlomení téhož svými dlouhými vlasy a poslechem závadové hudby působí poněkud toporně. Tehdy ten převládající dojem byla trapnost a dnes spíš nechtěná komičnost. Esencí těchto zoufalých snah naroubovat hrdiny akčních západoevropských detektivek do zidealizovaných československých poměrů je finále dramatu Mravenci nesou smrt. Zde nájemný vrah (jak jinak než z řad emigrantů do západního Německa) prchá před veřejnou bezpečností v avii naložené basami limonád. A světe div se, v zájmu udržení dramatičnosti honičky to v dlouhém stoupání vraždící aviatik natře hochům v žlutobílých volhách o dobrých půl minuty.

            Mám obavy, že socialistické detektivky se nelišily od tehdejší reality o nic méně, nežli ty belmondovsko-delonovské katarze od reality dnešní. Jean-Paulovi s Alainem stačilo, aby se informace o napojení politiků na podezřelé penězovody objevily v tisku, a pohlaváři se pakovali z veřejného života nebo rovnou za mříže. To u nás si klidně v Hospodářských novinách počtete, že po schválení ve světě unikátního zákona o automatickém udělování pokut na základě měření dynamických vah začaly proudit miliony od výrobce tohoto zatím ani neschváleného zařízení do stranické pokladny jejich horlivého zastánce exministra Bendla, a všichni jsou v klidu. Části otupělé veřejnosti evidentně korupční jednání snad už vůbec nevadí, a když to odnesou kamiony, tak je ochotna ho zcela tolerovat. Jiní přemýšlí jen o tom, kdo, proč, zrovna teď a zrovna na tohodle kauzu vytáhl. Zúčastnění mlčí, nic si nepamatují, mlží nebo prostě lžou.

            Další exministr se štěstím na státní zakázky a smůlou s jejich průhledností je Pavel Němec se svou advokátní kanceláří. Ta nyní rozesílá tisíce vymahačských dopisů kvůli nedoplatkům mýta. Převážně se však jedná o řadu drobných položek do celkové výše několika málo set korun, které vznikly vinou špatné funkce systému a především již byly z větší části dávno uhrazeny. Je neuvěřitelné, že by stát, potažmo AK Pavla Němce měly v účtech takový bordel, aby neoprávněně obtěžovaly s korunovými položkami firmy, které ročně za mýtné platí poctivě státu miliony korun. Zdá se spíš pravděpodobné, že zahození takového arogantního dopisu do koše by mohlo mít za následek velké výdaje při následných soudních jednáních.

            Je zřejmé, že spravedlnost ze stříbrných pláten má k té skutečné hodně daleko a není vůbec jisté, zda se k ní někdy přiblížíme. Do té doby navrhuji použít alespoň osvědčené sportovní pravidlo z hokeje. Stěžuješ si na soupeře, že podvádí s moc zahnutou hokejkou a je to oprávněné, dostane dvě minuty. Stěžuješ si neoprávněně a hokejka je v pořádku, dostaneš je ty. Určitě by v nedoplatcích byl hned větší pořádek.