Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
byly doby, kdy jsme na své významné stavby byli hrdi a dokonce jsme byli i ochotni přiložit ruku či korunku k dílu. Na Národní divadlo jsme si uspořili hned dvakrát, kvůli Karlovu mostu se řada našich předků zřekla svého ranního hemenexu. Dneska se tak akorát pohádáme a tváříme se, že hezké je pouze to historické.
Osmdesát let starý most přes Lužnici v Bechyni, jehož oblouk se klene 60 metrů nad hladinou řeky, se objevil i na známkách, ale postavit dnes pro dálnici most přes Sázavu je označováno za svatokrádež. Zbourat hnusné Nákladové nádraží na Žižkově by prý bylo zničení kulturní památky, a tak nám k radosti bezdomovců obývajících jeho temná zákoutí zůstane zachováno. Kdo by však chtěl postavit truck centrum u dálnice, octne se pod palbou ekologů a lavinou petic vystrašených obyvatel.  Když už se náhodou kus dálnice postaví, stane se něco neuvěřitelného jako v případě Pražského okruhu, že vesničané nechají úředně uzavřít vybudované nájezdy, aby snad z okruhu někdo nesjel do jejich malebné obce.
Je příkazem doby tvářit se, že bych nejraději žil jako poustevník v harmonické symbióze s přírodou, motorové dopravní prostředky používám s odporem a pouze z donucení, do obchodů prakticky nakupovat nechodím, nejraději bych pil jen křišťálovou vodu ze studánky a poslouchal výhradně šumění lesů a zpěv ptáků a možná tak ještě zvony barokního kostelíka. Městští obyvatelé najednou zjišťují, jak moc je trápí okolní ruch a produkují zákazy vjezdů a parkování, tisknou emisní plakety, snižují rychlost vozidel až k nule a pod praporem dopravního zklidnění umrtvují svá města. Přitom je tolik volných chalup na samotách, kam dosud jede vlak, a které by se snadno daly vyměnit za městský 2+1 nad rachotícím, ó božíčku, jak nechutným, bulvárem.
Takový pštros, když se ocitne v konfliktu s realitou, strčí hlavu do písku a má vystaráno.  My v současné době procházíme překvapivým poznáním, že naše civilizace je hlučná, a snažíme se ji schovat za betonové bariéry, když už nemůžeme použít pštrosí taktiku. Podél dálnic rostou kilometry protihlukových zdí, které mají tu výhodu, že jsou odporné stejně z obou stran. Za okny našich aut už se nemíhají lesy a louky, ale zdi. Z druhé strany se pak krajinou nevine dálnice, ale ohrada. Není sice přes ni vidět na druhou stranu, ale to ticho!  Balzám pro uši, balzám pro oči, už je ta nevkusná doprava schovaná.  Čekám, kdy v blízkosti letišť někdo přijde s nápadem budovat protihlukové stěny tak říkajíc horizontální. Neuvidíme sice moc na slunce, ale když se tam nainstalují solární panely, budeme si moci pod protihlukovým stropem posvítit zelenou elektřinou.
Zdaleka ne všechny protihlukové zátarasy jsou ovšem z betonu. K jejich výrobě se používají například také ocelové rámy s dřevěnou výplní. To je ovšem kámen úrazu, neboť s ocelovými rámy se stane u nás co? Ano, správně jste uhodli, že je lupiči rozeberou a odnesou do sběrny. Už se nekradou jen víka od kanálů, ploty zabraňující zvěři skákat pod auta, přišli jsme již i o koleje nebo lyžařský vlek, někdo ukradl celý most, ve šrotu skončily i protihlukové bariéry, dokonce i s autobusovou zastávkou, která měla tu smůlu, že byla jejich součástí.
Osobně bych navrhoval věnovat více úsilí boji proti padouchům parazitujícím na našich silnicích než proti dopravě samotné. A samozřejmě nemám na mysli pouze prosté sběrače kovů. Na našich silnicích, dálnicích, železnicích či mostech nebo tunelech se dá nezákonně zbohatnout podstatně rychleji a více při jejich budování, než při následném rozebírání a odnášení do sběren. Příkladů máme více, než by se nám líbilo.
Martin Felix