Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,

    projížděl jsem onehdy malebnou krajinou Českomoravské vrchoviny, když se přede mnou objevilo na přehledném úseku krásné esíčko. Takový zpomalovací retardérek, patrně z dob dávno minulých, kdy formanská cesta kopírovala hranice pozemků nebo se vyhýbala posvátné lípě anebo si ho tam stavitel vystřihl jen tak pro radost. Já jsem samozřejmě neodolal, zvolil jsem ideální stopu hodnou Nikiho Laudy a esíčko narovnal. K radosti své i spolucestujících, kteří ani nepostřehli, že se projelo zatáčkou a že za volantem byl na moment Niky Lauda. Leč veselí mne opustilo, když jsem se po několika stech metrech přiblížil k nedalekému lesíku, z jehož hloubi vyskočila na silnici křepká postava. Nebyl to houbař ani sběrač lesních plodů, byl to výběrčí pokut. Ukázalo se, že jsem v záchvatu sportovního nadšení a ohleduplnosti k pasažérům přejel v té zatáčce plnou čáru. Marně jsem argumentoval, že úsek je naprosto přehledný, nikde nikdo nejel a důkazem chybného značení je i to, že policista mě sledoval jako na dlani ze svého notně vzdáleného lesního čihadla. Ten sice uznal mé výhrady, nicméně prohlásil, že dopravní značení není věcí policie, ta pouze kontroluje jeho respektování. Zaplatil jsem, byť brumlaje něco o tom, že dohlížet na dodržování něčeho, o čem vím, že je špatně, bych tedy nechtěl. Nicméně ve mně zbyla nepatrná naděje, že nějaký skrytý, i když mě unikající smysl ta plná čára přece jen má a v inkriminovaném místě poslušně kroutím volantem, jedu na své polovině a úspěšně se tak vyhýbám dalšímu setkání s lesním mužem.

    Určitě i vy jste se setkali s takovouto dojemnou péčí, kdy dopravní značení předvídá u vašeho vozu vlastnosti žebřiňáku a vaše řidičské umění řadí daleko za cirkusového medvěda s tříkolkou. Zajímavý prvek v této státem řízené buzeraci řidičů mají Italové, kteří s oblibou rozmísťují značky omezující nejvyšší dovolenou rychlost na desítku nebo patnáctku. To se fakt těžko dodržuje, třeba je to ale jen historická vzpomínka na Targa Florio, kdy vozy soutěžily i v co možná nejpomalejší jízdě (možná to bylo někde jinde, ale taková disciplína skutečně existovala).

Někdy je to dokonce i legrace. Například u nás v ulici byla několik let na jednom sloupu značka „slepá ulice“ a současně „vjezd do jednosměrné ulice“ , nebylo tedy cesty zpátky. Musím ale uznat, že dodržování tohoto značení nikdy nikdo nekontroloval. Asi z obavy, aby se v této důmyslné pasti časem nenahromadila auta z širokého okolí.

To ale určitě nebylo schválně, prostě omyl, to chápu. Co ale nechápu, jsou prsa a zadky na dálnici. Ne, že by se mi nelíbily. Právě, že se mi líbí, však také poutač je od toho, aby poutal pozornost. Proč ale poutat pozornost na druhotné a místy i prvotní pohlavní znaky, když všichni jedem sto třicet? Určitě není nikdo, koho nenapadne, že je to smrtelně nebezpečné, ale nic se neděje. Na mnoha místech tvůrci dopravního značení předpokládají, že co řidič, to nesvéprávný idiot, tady asi spoléhají na to, že co řidič, to eunuch. Není tomu tak ani v jednom případě. Nějak se mi nepodařilo vypátrat, kdo je za ta prsa a zadky na dálnicích zodpovědný. Rád bych, aby se ozval a řekl mi, co je zač a kolik za to dostal.

 Zajímalo by mě totiž, jaká je relevantní částka pro umlčení svědomí za utracení vilných řidičů a jejich nevinných spolujezdců.

Martin Felix
tiskový mluvčí Sdružení