Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
a komu tím prospějete? Na začátek jsem si vypůjčil repliku zoufalého tatínka z Pelíšků vyřčenou v okamžiku, když se ukázalo, že udeříme‑li nerozbitnou skleničkou z Polské lidové republiky o podlahu silou nikoli symbolickou, svou nerozbitnost ztrácí. Je to skvělá demonstrace toho, jak mnozí reagují, když jim někdo sebere iluze, přesvědčení, víru. Zaťatější jedinci pak svůj omyl neuznají nikdy, a stávají se tak v lepším případě komickými figurami, v horším nebezpečnými blázny. A to už zde máme konkrétní příklady.
Třeba takový zelený Martin Bursík. On tedy prošel více stranami a barvami, ale zelená na něm přece jen utkvěla nejviditelněji. Nás zaujal nápadem povolit kamionům jezdit jen čtyři a půl dne, ostatní pak bojem proti jaderné energetice a prosazováním fotovoltaiky. Nápady na rozšíření zákazů jízd se od té doby vracejí pravidelně jak Halleyova kometa, bohužel však častěji. Na solární elektřinu doplácíme stamiliardy dodnes. A pan Bursík se nyní rozhodl pomáhat Praze se snížením emisí CO2 do roku 2030 o 45 % a do roku 2050 na nulu. Tak uvidíme, zda se tomu za pár let zasmějeme, nebo nás z toho bude bolet hlava.
Rozbitým skleničkám z Polské lidové republiky se nápadně podobají také snahy s pěstováním nafty a benzinu na poli. Odborně se tomu říká biopaliva první generace. Dnes už téměř nikdo nepochybuje, že tenhle nápad stojí za mýcením tropických pralesů, zdražením potravin a zvýšeným výskytem hladomoru, devastací krajiny, ničením spalovacích motorů, dokonce i zvýšenou produkcí CO2, proti které měl bojovat, potažmo i za dalším zvyšováním teploty planety Země a v neposlední řadě i problematickými jarními starty mého kabrioletu. Přesto tuhle blamáž nikdo neodvolal a místo toho se fantazíruje o biopalivech druhé generace, která budou stejná nebo ještě větší katastrofa. Příznačné je, že u toho nikdo vztekle nevolá: „A komu tím prospějete?“ To je totiž vidět až moc dobře, že mnohým to prospívá skvěle. A v České republice to nelze nevidět, ani kdybyste zaujali pozici třech moudrých opiček se zakrytýma očima, ušima a ústy.
Další hračky do kanálu začínají padat technologům věštícím brzkou a zářnou budoucnost jízdě kamionů v konvoji, řečené platooning. Ta měla přinést úsporu paliva 10 procent. V ideálních podmínkách. Upřímně řečeno, ono to nefungovalo ani tam. Osobně jsem to zkoušel ve dvou značkách kamionů na okruhu a byl jsem rád, že se platooning jenom rozpojil. Kdybych si i dopřál uvažovaný odpočinek, tak jsem si pěkně rozbil hubu. A to byla auta stejná, se stejnými pneumatikami a brzdami, jela na stejném povrchu, nikdo z řidičů neřešil doby řízení či potřebu jít se vyčůrat a nekecala nám do toho žádná legislativní rada a železničáři, což by se v praxi dozajista dělo. Údajně to již šest výrobců vzdalo a pouze jeden tento nápad rozvíjí pro vojenské přesuny a jiné víceméně okrajové záležitosti. To je velmi realistický přístup a pramení z toho, že za nápadem stáli samotní výrobci, kteří, když si spočítali, že vývoj bude příliš drahý a obtížný, než aby se vyplatil a někomu to prodali, rozumně couvli. Ani to nemuseli testovat na našich rozkopaných dálnicích, kde různobarevné šrafování, přejíždění z pruhu do pruhu přes dělící pás, jízda mezi kuželi a improvizovanými svodidly spolehlivě oblbne jakýkoliv systém autonomního řízení. A komu tím prospějí, že si přiznali jízdu do slepé uličky? Sobě i nám, protože mohou peníze i lidský potenciál směrovat k užitečnějším věcem. Žádný povzdech „A řidiči nebudou mít co žrát!“ tak věru ještě dlouho nebude aktuální.
