Vážení členové a přátelé Sdružení ČESMAD BOHEMIA,
červenec je v plném proudu a my bychom měli skloňovat známá slova slunce, voda, vzduch, případně hory, moře, dovolená. Místo toho nás prudí slova nová jako MiLoG, Brexit, Loi Macron, eventuálně nám zastraší starý známý, leč stejně nechutný terorista. Má to tedy alespoň jednu výhodu, v letošním létě se zcela jistě nebude třeba ve zpravodajství uchylovat k oblíbeným okurkám. Nemáme‑li ovšem na mysli tu známou stavbu v London City, která je od roku 2004 jednou z moderních londýnských dominant. Tahle 180 metrů vysoká skleněná okurka symbolizující finanční srdce Londýna i celé Unie naopak v centru zájmu médií nepochybně bude celé léto a ještě déle.
MiLoG, Brexit, Loi Macron nás ovšem zajímají v první řadě a mají toho také mnoho společného. Jednak by jeden bez druhého možná ani nebyly. Kdyby si Německo nevymyslelo svůj zákon o minimální mzdě, nesmyslně uplatňovaný i na řidiče z cizích zemí a hrozící velkou byrokracií, určitě by s podobnou, avšak ještě ukrutnější variantou nepřišla Francie. Za odchodem Velké Británie z EU stálo samozřejmě ještě milion dalších věcí, ale vidina konce volného pohybu zboží a služeb odstartovaná macrony, milogy a vbrzku následujícími a již přichystanými dalšími ochranářskými opatřeními taky nadšení pro tzv. jednotnou Evropu nepřidala. Jiným společným rysem našich tří neologismů je to, že si s nimi nikdo neví rady. Ani ten, kdo tyto džiny z lahve vypustil, ani ostatní, na které jejich kouzla dopadnou. MiLoG Komise zkoumá již rok bez viditelných a slyšitelných výsledků, Loi Macron začala i pod vlivem našich halasných demonstrací zkoumat téměř okamžitě také, ale to je tak asi všechno. Absurdně u toho dál vede řeči o volnějším trhu a odstraňování bariér, ale s novými právě vznikajícími si neví rady a stále zkoumá. Víc než rok. Na někoho, kdo by snad chtěl, aby jeho slova byla brána vážně, je to postoj zcela neuvěřitelný.
Pro Čechy a Slováky je jistě nejpikantnější podívaná na čelné představitele Evropské unie v čele s předsedou Evropské komise Jean‑Claude Junckerem. Takový kůl v plotě jsme tu měli naposled v roce 1989 ztělesněný Miloušem Jakešem. Bohužel si ještě živě většina z nás pamatuje jeho slavné projevy nadobro odtržené od reality, kde kouzlem nechtěného zcela přesně charakterizoval své postavení. Panu Junckerovi se také pod rukama drolí organizace, jíž předsedá, odchází zakládající a jeden z nejdůležitějších členů spolku, jednotlivé státy si začínají házet klacky pod nohy a chrlí protekcionářská opatření jedno za druhým, ale páně předsedovým tlacháním se nemihne ani stín sebereflexe. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na asi měsíc starý zážitek z jednoho veteránského srazu. V jeho průběhu dorazila i Tatra 613 v doprovodu žigulíka v barvách VB s kvílejícím modrým majákem. Na tom by nebylo nic výjimečného, veteránisté takhle blbnou rádi. Jaké bylo ale mé překvapení, když se z útrob černé šestsettřináctky vynořila postava skutečného, živého, nefalšovaného ex generálního tajemníka Jakeše. Nejsem žádný přecitlivělý rocker, aby mi jeho přítomnost způsobila osypky a začal jsem proti ní protestovat, spíš jsem to považoval za retro dotažené ad absurdum. Držím palce organizátorům, aby se jim již příští ročník podařilo na sraz přilákat Junckera, předsedu europarlamentu Schulze a třeba i Andělu Merklovou s Hollandem. Nechť k nám dorazí třeba i ve svých současných modelech mercedesů S‑klasse, rádi je uvítáme u nás v minulosti i s Jakešem je seznámíme, buřta a pivo dáme gratis, ale ať již proboha přenechají svá místa lidem lépe reflektujícím hektické události současnosti.
