Vážení členové a přátelé ČESMAD BOHEMIA,
jistě si mnozí z vás vzpomínáte, jak se v osmdesátých letech začaly rozvírat nůžky mezi skutečnou vůli lidu a tím, co se za ní vydávalo a v jejím jménu dělo, a samozřejmě také mezi realitou a jejím oficiálním zobrazováním. Technologické zaostávání, ztráta konkurenceschopnosti a všeobecný hospodářský marasmus se na televizních obrazovkách proměnily v úspěšné dohánění a předhánění kapitalistického západu. Na podezřele světáckou figuru Michaila Gorbačova hlásající „glasnosť a perestrojku“ reagovalo naše vedení instalací poněkud mimózního, ale zato velmi komického soudruha Milouše Jakeše a svou totální odtrženost od reality demonstrovalo ještě v říjnu 1989, kdy si dovolilo lidem sebrat ikonickou stokorunu s hutníkem a družstevnicí a nahradit je stalinistou Gottwaldem. Není pak divu, že zatímco se v televizi stále někteří umělci společně s dělníky, rolníky a pracující inteligencí dožadovali klidu na práci, náměstí plnily stotisícové davy, vydatně přitom zvoníce klíči. Tuhle část naší historie připomínám proto, že mi začíná připomínat současnou evropskou dopravní politiku.
Dneska téměř vynecháme a pouze krátce připomeneme nejstarší evergreen tohoto zavírání očí před realitou v podobě převádění nákladní dopravy ze silnic na železnice. Každé nové volební období, každý dopravní balíček a každá bílá kniha začínají postulátem, že je třeba dále podporovat přechod zboží na železnici a do tohoto bohulibého plánu investovat další stovky a stovky miliard. Neměnný trend je přitom desítky let zcela opačný, miliardy v luftě a nikoho to nezaráží.
Aktuálně největší rozkol mezi vůlí Evropanů a její dezinterpretací vládnoucími elitami je ovšem boj s kysličníkem uhličitým. Na regulaci produkce této rostlinné potravy se vydává stále vyšší a vyšší objem peněz, jednotlivcům je však ve skutečnosti úplně fuk. Všichni počínaje vládami až po posledního prosťáčka tankujícího naftu u pumpy věděli, že oficiálně požadovaná a následně automobilkami deklarovaná čísla o emisích nemají s realitou nic společného. Vždyť nikdo už se ani nepohoršoval nad tím, že v prospektech udávaná spotřeba 4 litry na sto je ve skutečnosti litrů 6, a tudíž i emisí bude o 50 procent víc. Prodej dieselových aut utěšeně stoupal, než Američani tenhle domeček z karet zbořili, neboť jejich právníci zjistili, že by se na tom dalo slušně vydělat. Nyní jdou prodeje dieselů skutečně, alespoň v západní Evropě, dolů. Ne snad však proto, že by si zákazníci tato auta začali ošklivit, pouze mají strach, že jim s nimi bude zakázáno nejprve jezdit do města a pak vůbec, jak se již mnohde děje.
Moc hezkým důkazem, jak moc nám všem leží emise na srdci, jsou ale auta, která si kupujeme. Nejenže jsou stále větší a aerodynamicky nesmyslnější, v poslední době se u nich silně zvětšuje velikost a počet výfuků. Je již pravidlem, že každý nový model oplývá vzadu nejméně dvěma obrovskými chromovými dírami, nemilosrdně chrlícími CO2 pánu bohu do oken. Má to ovšem háček, mrňavé rádoby úsporné přeplňované motůrky takové laufy vůbec nepotřebují. A tak když se pod otrubené monstrum sehnete, zjistíte, že místo obřích výfuku jeho spaliny odvádí jen nanicovatá malá trubička, která míří většinou k silnici a do chromových tubusů zhola nic nedofoukne. Jsem zvědav, jak na tuto módu zareagují výrobci elektromobilů, tedy až si je někdo začne kupovat. Nakonec, bylo by to docela poctivé, aby i tesly měly pořádné výfuky, alespoň by všem došlo, že někde se kvůli nim musí pořádně přiložit pod kotel. Abychom se vrátili k té historické paralele. Přece jen bych s tím zakazováním spalovacích motorů a vítězstvím elektromobility byl zdrženlivější, před osmadvaceti lety už také někteří hlásili vybudování rozvinuté socialistické společnosti a jak to dopadlo…
